BACK

Martina Staňková / Před plátnem za plátnem, tam si na tě počíháme / Under canvas I will wait for you / Artotéka Opatov / Praha 2019
Kurátorka: Anna Šímová
Foto:  Eva Novotná

PŘED PLÁTNEM, ZA PLÁTNEM, TAM SI NA TĚ POČÍHÁME / UNDER CANVAS I WILL WAIT FOR YOU

První část názvu výstavy ne náhodou odkazuje k proslulé písni o loupežnících z lesa. Ač to tak na první pohled nemusí vypadat, zloděj, motivy krádeže a ztráty jsou v instalaci obsaženy vícekrát, v různých významech. Při doslovném čtení můžeme na několika místech objevit postavu samotného zloděje, respektive jeho zkratkovité vyjádření skrze příznačný atribut trojúhelníku. Pokud však budeme sledovat více metaforickou rovinu, nalezneme mezi vystavenými díly příběh o nekonečném hledání, o ztrácení a opětovném nalézání důvěry v něco zdánlivě tak samozřejmého, čím je malba na plátno.

Výsadní pozici ve středu nejdelší vitríny zaujímá čtvercový obraz Lupičův sen. Stěžejním motivem je zde černý trojúhelník, na němž stojí postava samotného Lupiče, jako by z něj téměř vyrůstala. Tento prvek lze najít také ve středových vitrínách na menších malbách na papíře – v nich se prozrazuje jeho prvotní význam coby roušky na obličej, jež má pomoci skrýt a chránit zlodějovu totožnost. Pro svou snadnou identifikaci se však naopak stává usvědčujícím poznávacím znamením. Ať už úmyslně, či bezděčně, černé trojúhelníky autorka používá i na dalších obrazech v průběhu let. Lupič se vkrádá i na místa, kam ho nikdo nezval.

Povahu protější podlouhlé vitríny určuje abstraktní vzor, vzniklý z nekonečného opakování jedné fotografie. Odehrává se zde boj mezi uměleckou výpovědí a designovou hříčkou, mezi vážností jedinečného díla a ironií jeho zmnožení. Snímky stínů vznikaly ve chvílích, kdy autorka nemohla na plátno malovat barvami, a hledala jiné způsoby, jak jej zaplnit. Lupič uvnitř ní samotné jí vzal důvěru v klasický postup malby. Kradl její díla dřív, než vůbec mohla být vytvořena. Pojala tedy plátno jako projekční plochu a zachycovala prchavé a měňavé stíny okolního světa. Tiskem na průsvitný pauzovací papír, určený k překreslování, se tyto fotografie jednak navracejí od pouhého dokumentárního záznamu zpět k výtvarným technikám, jednak upozorňují na to, že jako takové nejsou soběstačnými a seriózními uměleckými díly, ale spíše materiálem k druhotnému použití.

Druhá část názvu představuje reakci na tuto zlodějinu a boj o dobytí chvíle bezpečí a důvěry k tomu, co člověk dělá, kým je. Anglické spojení „under canvas“ nás při doslovném překladu vede opět do jakéhosi nebezpečného meziprostoru pod plátnem, kde číhá lupič – jakožto ustálený idiom má však toto sousloví význam bytí pod stanem. Stan ze své podstaty nenabízí stabilní zázemí, ovšem poskytuje alespoň dočasné útočiště, přenosný domov. Může nás schovat před světem, před zlodějem a vytvořit pro nás útulek bez pochybností, v němž půjde na chvíli získat zpět to, co ztratilo svou samozřejmost. Kromě nápadné podobnosti s příjmením autorky se pak nabízí i tvarová podobnost trojúhelníkového piktogramu stanu.

Ve vitrínách se tak objevují stanové tyče, odkaz k samotnému principu konstruování a tvorby. Uzavřenost a muzejní princip vitrín jsou využívány více způsoby: v jedné z nich je uzamčen veliký, ještě zabalený obraz, jako chycený přerostlý exemplář, v další se rozehrává křehká stínohra postaviček lepených na průhledné sklo. Objekty vylézají z vitrín ven, tak jako sytě červený koberec, vévodící centrálnímu pohledu, černá postava na boční stěně, navazující na geometrii technických prvků místnosti, nebo také méně nápadný prostříhaný černý pás, vinoucí se odkudsi ze stropu.

Anna Šímová, kurátorka